Kočky, to je moje gusto

Milé čtenářky,

varování: pokud nemáte rády kočky, nečtěte dále. Vím ale, že je mezi Vámi dost takových, které je rády mají. Chtěla bych se tady vyznat z náklonnosti k těmto zvířatům, a tato náklonnost se rozhodně neomezuje pouze na kočky domácí, ale vztahuje se i na ty větší. Rozhodla jsem se napsat v tomto nečase článek o tvorech, kteří mi dovedou zimu a nevlídné počasí zpříjemnit svou mazlivou, hebkou, vrnivou a hřejivou přítomností, o kočkách. Povím Vám něco o naší kočičí historii. Když jsem byla malá, měli jsme kocourka Macka, pak se nám zaběhl a dlouho jsme neměli žádné zvíře. Od mých jedenácti do jednadvaceti jsme měli Zrzka (velmi originální jméno pro rezavého kocoura). Byl to úžasný, hodný, mazlivý kocourek, ale po deseti letech u nás se asi rozhodl přesídlit jinam. Jednoho dne odešel a už se nevrátil. Chtěli jsme dalšího zrzavého kocoura, ale když se naskytla zrzavá kočička, řekla jsem našim, že ji přece nebudeme diskriminovat na základě pohlaví, a tak k nám přišla Rozárka. Jako koťátko byla naprosto boží, mazel největší, a odmalička strašně hlasitě vrněla, což jí zůstalo až do dospělosti. Akorát nám trochu neplánovaně, než jsme ji stačili dát vykastrovat, zabřezla a v srpnu 2009 (to jí bylo sedm měsíců) se jí narodila čtyři koťátka, ovšem vzhledem k tomu, jak malá byla, přežilo pouze jedno, které jsme si nakonec nechali, ačkoli jsme úplně tak původně nechtěli. Tuto kočičku jsme pojmenovali Belinka, což je odvozeno od slova belly (bříško). Jelikož měla všechno mléko pro čtyři koťata pro sebe, vypadala v počáteční fázi svého života jako velké bříško s malýma nožičkama a hlavičkou. Sice jsou ty naše dvě potvůrky občas na zabití (když rozhrabávají květináče, čůrají za dveře a vůbec různě, kam nemají, dobývají se domů ve čtyři ráno atd.), ale stejně je milujeme a nedáme na ně dopustit. Rozárka je mazel největší, Belinka je trochu lekavější a opatrnější na lidi (má za sebou těžký úraz zřejmě způsobený někým, kdo ji něčím přetáhl přes záda, naštěstí se z toho zotavila, ale veterinář jí musel amputovat ocas, měla přeraženou páteř a ocas jí odumřel), ale zato hrozně ráda vítá nově příchozí, jako pes. Je prostě takový vítací a loučící typ jako Zdeněk Svěrák :). Občas se mi stane, že se mnou vyjde z domu a doprovází mě až na konec ulice :-). Co se týče koťátek, tak naše kočky jsou obě vykastrované, další už jsme fakt nechtěli, ony i ty dvě jsou až dost. Mám je moc ráda a stýská se mi po nich, když jsem v Brně, často bych nějakou tu kočičku ocenila, ale jelikož s přítelem jezdíme na víkendy domů nebo pryč, asi by to nešlo. V budoucnu si ale chceme pořídit Mainskou mývalí. No a abych se jen nevykecávala, mám pro Vás i pár fotek.

Rozárka coby kotě

A dospělá :)

Rozárka s pidi Belinkou

Pohoda

Belinka

A rostla jako z vody..

Nová odrůda koček, tzv. kočky visuté

Rozárčino oblíbené spací místo

Ta kočka je po mně, rozený knihomol :)

Rozárka miluje podlahové topení

Současnost, akorát Belinka už je bez ocásku

Co Vy a kočky? Jste spíše kočičí nebo psí lidi? Nebo zvířata nesmí překročit práh Vašeho bytu? Těším se na Vaše komentáře. Pokud se chcete dojmout nad tím, jak velká dokáže být kočičí láska, doporučuji toto video. A nezapomeňte se účastnit giveaway, končí 21. 3. :).