Vzpomínky na jedno dobrodružství

Milé čtenářky, po delší době mám pro vás další knižní tip. Je to asi nejčerstvější tip, který se tady kdy objevil :-). Tuto knížku jsem si koupila v pátek 17. 5., přečetla jsem ji o týden později ve vlaku a nyní bych vám ráda sdělila své dojmy. Nejnovější kniha Roberta Fulghuma nese název Vzpomínky na jedno dobrodužství (s podtitulem Zápisky o argentinském tangu zhotovené seňorem donem Robertem Juanem Carlosem Fuljumerem y Suipacha). Jedná se o dobrodružství, které jej nakonec ovlivnilo víc, než původně čekal, neboť mu přineslo nejen inspiraci do další tvorby, ale také naději a novou lásku. V roce 2007 se Robert Fulghum rozhodl přestěhovat se na tři měsíce do Argentiny, aby se naučil tango. Až na místě pochopil, že "naučit se tango" není záležitost nějak pevně časově daná či ohraničená a že se spíše jedná o proniknutí do celé kultury, ze které tango vzešlo a o pochopení jeho významu a důležitosti než o splnění předem daného cíle. Kniha, o které dnes píšu, je zatím tou nejvíce autobiografickou knihou, kterou seňor Fuljumero kdy vydal. Stejně jako jeho předchozí román (Drž mě pevně, miluj mě zlehka) je i ona opatřena ilustracemi Fulghumovy manželky, malířky Willow Bader. Její snové obrazy, tvořené metodou enkaustiky, jež na mě působí až impresionisticky, dodávají knihám Roberta Fulghuma další, nádherný, a dříve netušený rozměr. Vzpomínky na dobrodružství vysvětlují, proč bylo pro něj nutné se vydat někam jinam a poznat něco nového a lépe poznat i sebe samého. Cesty k (sebe)poznání a překonání sebe sama jsou různé, a Robert Fulghum si zvolil nádherný tanec, vyjadřující vášeň, romantiku a nevyslovené, pouze pohybem ztvárněné city mezi mužem a ženou. Jako obvykle mě tato kniha nadchla a doporučuji vám ji z celého svého čtenářského srdce. Vzpomínky na jedno dobrodružství jsou knihou, u které se budete smát nahlas, možná vás i dojme, ale především vás inspiruje. Protože každý den můžete zkusit něco nového, a zkusit, jestli ty dveře, které jste považovali za zamčené, nejsou pouze zavřené...

Střípky z Prahy a líčení

Milé čtenářky,

doufám, že prožíváte také tak radostný květen jako já. V pátek mě ale čeká nejhorší zkouška tohoto semestru, tak doufám, že to bude radostné i potom :-). O víkendu jsem byla s dvěma kamarádkami v Praze na Světě knihy 2013 a musím říci, že tento knižní veletrh překonal má očekávání. Veletrh se konal na holešovickém výstavišti a pro mě jako pro knižního maniaka to byl splněný sen. Tolik knížek pohromadě a navíc většinou za snížené veletržní ceny! Nejvíce jsem se těšila na Robrta Fulghuma, který v Praze představoval svou novou knihu, Vzpomínky na jedno dobrodružství, kde popisuje své zážitky s tangem. Celý veletrh byl skvělý, a co se týče přítomných spisovatelů, tak největší zážitek mám samozřejmě z Roberta Fulghuma, o kterém jsem tady už psala mnohokrát. Svou novou knihu na velerhu podepisoval a tak jsme jej s kamarádkami samozřejmě musely vidět. Trochu jsme si i popovídali a jsem moc ráda, že jsem jej mohla vidět osobně už podruhé. Je boží! Je moc přívětivý a laskavý, je vidět, že ho moc těší zájem lidí. Součástí programu knižního veletrhu bylo i čtení ukázek z nové knihy a postřehy Roberta Fulghuma o Češích. Hodně nás chválil, jak se za dvacet let (v roce 1993 u nás byl poprvé) zlepšila úroveň znalosti angličtiny. Má v plánu zůstat u nás měsíc a nasávat českou atmosféru, chystá knihu o nás a naší národní povaze :). Bylo naprosto úžasné jej poslouchat a vidět.

Robert Fulghum

Upozornění v dětském koutku

Beseda a čtení s Robertem Fulghumem

Co se týče nákupu knih, musela jsem se hodně ovládat, nakonec jsem jich nakoupila třináct, ale dost z nich jsou dárky pro mé blízké, nejsou všechny pro mě :-). Sobě jsem koupila Vzpomínky na jedno dobrodružství (stejnou knihu mám i pro maminku a pro svoji skorotchýni, pro maminku mám ještě Libůstku, o které jsem tady už psala, tyto tři knihy nejsou na fotce), povídky od Květy Legátové s názvem Mušle a jiné odposlechy, Babiččinu dokonalou ženu od Kláry Trnkové, Dívku s pomeranči od Josteina Gaardera a Zahradu od Jiřího Trnky. Sobě a příteli dohromady jsem koupila průvodce Paříží (kam plánujeme jet v září) a knihu Před úsvitem, po ránu (Eseje o dětech a rodičích) od psychologa Františka Koukolíka. Himálajské pohádky jsou pro mého tatínka k svátku a Zázračné plody k narozeninám pro moji tetu, která se zabývá léčivými rostlinami a dost o nich ví. Některé knihy se v budoucnu objeví v knižních tipech. Foto viz níže:

Trošku jsme s holkama nakupovaly i jinde než na knižním veletrhu, takže jsem si pořídila (v outletu ve Fann parfumerii) opět svou milovanou řasenku Volume glamour max a lak na nehty od L´oréalu v odstínu Rouge pin up (řasenka za 200 Kč a lak za 48, nekupte to). Nesmím také zapomenout na sportovní bundu, která mě snad nezklame na závodě B7, ale tu jsem nefotila.Víkend jsem si moc užila a jsem moc ráda, že jsme se do Prahy vypravily :-).

Taky jsem si koupila nové boty v Mixeru, které mají stejnou barvu jako moje oblíbená kabelka. Jsou úžasně pohodlné a krásné k šatům, miluju je!

No a na závěr, po dlouhé době taky trochu toho líčení, jak vypadám dnes. Taky můžete vidět můj, už malinko odrostlý, nový střih vlasů (hlavně jsem tedy potřebovala zkrátit ofinu), se kterým jsem moc spokojená. Vlasy mám rovné, ale trochu se mi vlní, když je po umytí nevyfoukám :-). Jako obvykle jsem při líčení dala přednost výraznějším očím před výraznými rty. Použila jsem makeup Studio artist od oriflame, korektor Bourjois Healthy mix, pudr Invisible fixing powder od Dermacolu, tvářenku Maybelline, která už mele z posledního a na niž jsem nanesla trochu pudru Bio détox od Bourjois (moc se mi líbí jeho rozjasňující efekt na lícních kostech). Na oči jsem použila korektor Healthy mix (Bourjois), stíny Clinique v odstínu Spicy (lépe se mi hodí k jaru a létu, tudíž je teď používám více) a řasenku Volume glamour max (Bourjois), kterou můžete vidět výše.

Já dnes

Snad ta tvářenka jde trochu vidět

Detail oka

A co vy, jak se máte v květnu? Co vám dělá radost či starost? A jaké jsou vaše jarní plány a zážitky?

P. S. Dnes jsem odeslala všechny věci z blogsale (kromě dvou, o které projevily zájem dvě čtenářky) plus nějakou další nepotřebnou kosmetiku Evě na dobré účely (viz zde), takže tímto blogsale ruším.

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Jsou dny, kdy to prostě od rána stojí za psí štěk. Místo jara se koná zima, zas je tady pondělí a povinnosti, a taky mi dnes tak nějak více dochází, že jsme všichni smrtelní... Lidi, které považujete za součást svého světa, z něj mohou velmi rychle a nenávratně zmizet. Na takové chvíle a nálady je tady naštěstí kombinace, která funguje spolehlivě: teplá deka, horký čaj a Robert Fulghum. Kniha "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce" je asi tou nejznámější od něj. Já jsem ji dostala od svých hodných kamarádek k osmnáctinám, a měla jsem a mám z ní dodnes velkou radost. Můžete ji číst buďto celou najednou nebo postupně, nebo jen některé příběhy, zkrátka jak jen chcete. Robert Fulghum dokáže velice dobře vystihnout to, co je v životě podstatné a taky to, čím se nemá cenu moc zabývat. Vtáhne Vás velice rychle do svého světa a Vám tam bude velice dobře a hezky, za to Vám ručím. Robert Fulghum Vám poskytne pohlazení po duši a inspiraci k tomu, jak se třeba trošku jinak dívat na život. A nic za to nechce, jen Vaši pozornost a pochopení. Ze střípků svého života, vzpomínek a setkání a setkávání s nejrůznějšími lidmi sestavil stále velmi aktuální a platnou knihu, která Vám dokáže mnoho dát a v mnohém Vás někam posunout. Pro lepší představu připojuji ukázku z eseje, která se stala základem celé této knihy:

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte si na to svůj život v rodině nebo práci, na svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni – na celém světě – každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.
A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

(Převzato z těchto stránek).

Přeji Vám pokud možno hezké pondělí, ráda si v komentářích přečtu o tom, které knížky dělají dobře na duši Vám a co si myslíte o Robertu Fulghumovi. Na tomto blogu jsem se o něm zmínila již několikrát, neboť on si to rozhodně zaslouží.

P. S. Trochu jsem změnila uspořádání blogu, zrušila jsem nepřehledné štítky a přidala nějaké miniaplikace (připravované články, oblíbené příspěvky, vyhledávání na blogu) tak snad se Vám to bude líbit ;-). A za tři dny končí giveaway, tak pilně komentujte :).

---

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Při tvorbě této knihy se Robert Fulghum nechal inspirovat vlastními zážitky z tančírny tanga, kam chodil v Argentině, a děj přenesl do tančírny Century v Seattlu. Na této knize spolupracoval se svou nynější manželkou, malířkou Willow Bader, která ji nádherně ilustrovala. Tango, okolo kterého se vše točí, není pro Fulghuma jen tancem, ale zároveň i způsobem vyjádření sebe sama, cestou, po které je možné se vydat, a která v podstatě nikdy nekončí. Prostředkem ke kultivaci člověka, který mu umožňuje vnímat jinak jak sebe sama, tak i svět okolo. V knize zkoumá potřebu člověka instinktivně reagovat na hudbu, a pomocí příběhů několika postav sděluje pravdy, které si v sobě neseme všichni. Mottem této knihy je to, že dveře, o kterých jsme si mysleli, že jsou pro nás zamčené, mohou být jen zavřené, stačí vzít jen za kliku. Stejně tak si to myslel i Robert Fulghum, že tango už nikdy tančit nebude, a nakonec jej tančí, miluje a o své zážitky se rozhodl podělit se čtenáři. Ilustrace na titulní straně zobrazuje Willow a Roberta, který nosí každou botu jiné barvy, aby si pamatoval, která je při tanci pravá a a levá. A jak to vím? Inu, měla jsem to štěstí a navštívila jsem představení Listování, což byla jevištní dramatizace tohoto románu a které se zúčastnil i Robert Fulghum a Willow Bader. Vidět na vlastní oči Roberta Fulghuma tančit tango, to je opravdu něco, na co se nezapomíná. Kniha samotná vás pohltí stejně jako tanec, který je jedním z jejích ústředních motivů a neodložíte ji, dokud ji nedočtete. Robert Fulghum se vydal novým, pro mě zcela nečekaným směrem, co se tématiky týče, a moc mě baví :).

Co vy, znáte tuto knihu?

Třetí přání

Milé čtenářky, zdravím Vás z Ameriky a přináším Vám další knižní tip. Třetí přání je prvním románem Roberta Fulghuma, trilogie, s jakou se jinde nesetkáte. Dnes se rozepíšu pouze o prvním díle trilogie, kde poprvé poznáváme hlavní postavy: Alici, Alexe a Max-Pola. Třetí přání mi učarovalo mnoha věcmi; místy a městy, kde se děj odehrává (Kréta, Oxford a jeho okolí, Japonsko atd.), naprosto jinou náladou, která každé místo v knize popisované provází, dokonalým promyšlením děje a osudů postav, nádhernými kresbami doprovázejícími každou kapitolu a především univerzálností témat, které se v knize objevují. Láska, osudovost, osobní krize, naděje, smrt, touha po poznání, touha uniknout vlastnímu osudu či jej naplnit, touha po lásce, uznání či anonymitě a v nespolední řadě cestování, to jsou věci, které se v určité míře dotýkají každého z nás. Z celého prvního dílu navíc přímo sálá pohoda, optimismus a naděje. Když jsem tuto knihu četla, připadala jsem si jako na dovolené a silně jsem toužila být s hrdiny na všech těch krásných místech, nasávat astmosféru, jíst dobré jídlo, pít víno a povídat si o životě, poslouchat violoncello za měsíčního svitu či chodit Monetovou zahradou a pozorovat, jak se mění... Díky náladám a touhám, které ve mně tato kniha vyvolala, vám ji mohu jen doporučit.



Co Vy, znáte tuto knihu?

Knižní tip a pocity po Sedmičce

Přeju Vám všem krásné pondělí, u nás krásně je, tak doufám, že se to týká celé republiky. Hory jsou nádherně viditelné, a vyloženě lákají k výletům. Ale dnes asi odolám, o tom až později :-). Opravdová láska je sbírka příběhů, které posílali čtenáři na vázvu Roberta Fulghuma, který z nich vybral ty nejlepší, okomentoval je a sestavil do ucelené sbírky. Tuto knihu si čtu vždy, když potřebuji posílit naději a víru v lidstvo nebo když se ve mně moc silně probouzí moje cynická stránka. Je to nádherná sbírka dojemných, smutných i veselých příběhů, kniha, u které brečím vždy, když ji čtu a kterou prostě nedokážu číst po kouscích, jak to sám autor doporučuje. Některé příběhy bych si nedokázala ani představit, je až neuvěřitelné, co dokáže láska :-). Tuhle knihu sice nenapsal přímo Robert Fulghum, ale to jí na působivosti nic neubírá, zcela odpovídá jeho vidění světa a přesvědčení, že láska a víra dokážou zázraky. Můžete ji otevřít kdekoli a přečíst si jakýkoli příběh a můžete si být jisti, že se Vám bude líbit.








Tak, psaly jste si o to, že Vás budou zajímat mé dojmy ze Sedmičky. Tak jdeme na to, nejdříve sem vložím mapu s převýšením a připojím své pocity :-).

Šli jsme trasu Hobby short - bez klesání do Ráztoky. Vystartovali jsme v pátek 7. 9. ve 22:30 z Třince po předchozím zahájení ve Frenštátě (našem rodném městě). Na startu nás bylo kolem tří tisíc, velká masa lidí, a atmosféra úžasná. Už kvůli té startovní atmosféře, kterou jsem zažila minulý rok ve Frenštátě (trasa se letos šla obráceně) jsem to letos chtěla jít. Šli jsme ve dvojici s přítelem, číslo týmu 482. Z Frenštátu nás dovezli speciálním vlakem do Třince, kde bylo setkání na náměstí /kromě účastníků závodu tam ale téměř nikdo nebyl, podpora ve Frenštátě byla minulý rok mnohem větší/. No a po slavnostním zahájení, hymně a požehnání jsme vystartovali. Nejdříve se šlo cca pět kilometrů po asfaltu pod patu Malého Javorového a tam začla ta pravá sranda. Do Javorového se stoupá dva kilometry po sjezdovce - šílenost, myslela jsem, že skončím asi už po Javorovém. Šli jsme ho v rámci tréninku i předtím, ale teď to bylo mnohem rychlejším tempem, achillovky trpěly, no hnus. Z Javorového se šlo víceméně po rovince/mírným stoupáním na Velký Javorový a pak na Ropici, to už byla pohoda a šlo se dobře. Po Ropici následoval Travný (další sjezdovka do vrchu, krása). Po cestě jsme dělali jen krátké přestávky, první občerstvovací stanice byla dole na Morávce. Z Travného jsme scházeli svižně a za svítání. Stoupání do Lysé docela šlo, trasu známe důvěrně. Na Lysé jsme byli po osmé hodině ranní. Byla tam šílená kosa, tudíž jsme se tam moc nezdržovali a šli jsme dolů. Při sestupu z Lysé na nás padlo těžké spaní, které jsme naštěstí rozehnali sprásknutím celé hořké čokolády napůl. Po Lysé nás čekal Smrk, v Ostravici mezi těmito dvěma horami jsme si dali delší přestávku, dali jsme si polévku atd., a šli jsme na Smrk. Ten byl celkem vražedný, nešlo se po klasické trase, ale šílenými zkratkami lesem - například převýšení 140 metrů asi na půl kilometru. Nicméně i Smrk jsme zvládli. Pak mi přítel prostě utekl, dozvěděla jsem se, že jsem přítež, jdu moc pomalu atd., no psychická krize těžká. Ale nějak jsem to rozběhala..Ano, měli jsme ještě sílu běžet. Na Čeladné na nás čekaly maminky s jídlem a jinou podporou, tudíž jsme se pak osvěženi vydali dále, do Kněhyně a na Čertův mlýn. Nešli jsme už dolů do Ráztoky, ale pokračovali jsme přímo na Radhošť. No a na Radhošti to v podstatě skončilo. Já bych ještě asi šla dál, ale přítel už psychicky nemohl, tudíž jsme došli z posledních sil z Radhoště na Pindulu, kam pro nás přijely naše hodné zlaté maminky autem. Nestálo mi to za to jít s ním v tom stavu ještě Javorník, což by nám trvalo nějaké dvě hodiny. Přesně po čtyřiadvaceti hodinách a osmdesáti kilometrech jsme tedy skončili, ale myslím, že se ctí.

Trasu jsem Vám snad popsala, teď ještě pár detailů:

Pro více info viz zde. Jinak, ušli jsme to v jedněch botách (značka AKU), nemuseli jsme se přezouvat, a ani jeden nemáme otlačeniny ani puchýře, takže super :-). Mi se osvědčily zdravotní hrubší ponožky, které nesvírají nohu a nedělají se mi z nich otlaky, ale ponožky jsou individuální záležitost. Kolena nás taky nebolela a ani teď nebolí (Colafit evidentně funguje ;-), ani jsme se nepo.. ze všech těch iontových nápojů a proteinových tyčinek, takže fajn. Pili a jedli jsme dostatečně, zásadní je Camelback (takový speciální zásobník na vodu do batohu), ven z batohu trčí jen trubička, kterou se pije, nemusí se sundávat batoh kvůli napití se - ohromná úspora času. Dále jsou nepostradatelné tyčky, já mám Fizzany (jedny z nejlehčích, jedna má 168 gramů) a velmi se mi osvědčily. Taky je, jak se píše na stránkách Beskydské sedmičky, naprosto zásadní namazat se vazelínou všude, kde to jde, zachrání to před katastrofou :). A to je asi vše, dotazy směřujte do komentářů.